Kdybych měl posluchači, který se nikdy nesetkal s hudbou JUDAS PRIEST, doporučit jenom jediné jejich album, byl by to právě „Painkiller“, protože jde o nahrávku, která představuje tu nejpravější podstatu kapely, a také o nahrávku, která působí (po invenční a zvukové stránce) stále svěže. Ve své době skutečně šlo o dělovku přímo do černého, zasahující svůj cíl zrovna ve chvíli, kdy s legendárními Brity již mnoho metalových fanoušků nepočítalo.
Skupina, jež kromě mnoha úspěchů v průběhu celých osmdesátých let minulého století prošla také mnoha těžkými situacemi (vleklé soudní tahanice s americkými mravokárci), si však z nepříznivých situací a vývoje na rychle se měnícím hudebním trhu těžkou hlavu nedělala a raději stranou od mediálního humbuku a bez větších emocí shromažďovala materiál, který se později stal definicí heavy metalu počátku devadesátých let.
A jak to vlastně bylo se skladatelskou vyčerpaností, o které se na sklonku osmdesátých let v souvislosti s JUDAS PRIEST tak otevřeně mluvilo? Předchůdce „Ram It Down“ (1988) opravdu tak trochu odnesl celé to hektické období, kdy se JUDAS PRIEST museli při téměř každoročním skladatelském procesu ještě soustředit na „jiné věci“, než ty hudební. Dnes však již víme, že šlo jen o chvilkové zaváhání a opak byl pravdou.
Důkazem budiž právě album „Painkiller“, na kterém se skupina vzepjala ke svému životnímu výkonu a navíc v dosud nejdivočejší formě. Těchto devět nemilosrdných metalových hymen a jedno intermezzo totiž ještě dnes oslavuje široká fanouškovská obec jako „Nový metalový zákon“. Rob Halford a spol. zde působí jako utržení ze řetězu, což je možné (při pohledu na jejich o poznání hustěji okované kožené úbory a rozběsněné počínání v klipu k titulní skladbě) brát jako přirovnání doslovné.
Nové skladby oplývaly nejen největší tvrdostí a divokostí v dosavadní historii JUDAS PRIEST, ale byly doslova přeplněny melodiemi a výtečnými kytarovými momenty. Už od úvodu celého alba, kdy to celé svým hromobitím nakopne novic za bicí soupravou Scott Travis, až po závěrečnou jízdu „One Shot At Glory“ jde o strhující zážitek, který je prostý hluchých míst. Na Halfordův vřískot a kaskády kytarových figur dua Tipton/Downing v titulní střelbě „Painkiller“ ještě dnes, osmnáct let po vydání alba, přísahají zástupy heavy metalových fanoušků napříč několika generacemi.
JUDAS PRIEST však po celých pětačtyřicet minut nepolevují a vrhají na nás jednu skladbu lepší druhé. Ostatně, vždyť to všechno již dobře znáte. Zpěvná „Hell Patrol“ je následována jedovatou „All Guns Blazing“, kde hysterický Halford šlehá slovy jako cholerický bachař na speedu. Následuje dálniční smršť „Leather Rebel“ coby oslava vzdoru a svobody. Rozžhavená výheň „Metal Meltdown“ je díky košatým kytarovým partům definicí všeho, co u mne představuje vrcholný okamžik v heavy metalu. Všechny tyto skladby se dnes již definitivně staly základní abecedou metalového žánru.
Záblesk skladatelské geniality v „Night Crawler“ jakožto jedné z nejlepších skladeb JUDAS PRIEST vůbec pouze dovršuje celou tu parádu. Skladba „Between The Hammer And The Anvil“ dodnes patří do základu koncertního setu JUDAS PRIEST a naopak bombastická „A Touch Evil“, která zahraje na trochu monumentálnější strunu, může oslovit i mnohé zarputilé odpůrce skupiny. Po krátkém intermezzu „Battle Hymn“ následuje výtečné finále v podobě chytlavé „One Shot At Glory“, která vám zůstane v hlavě ještě dlouho po poslechu celého alba. Sečteno a podtrženo - osobně neznám dokonalejší ryze heavy metalové album mladší „Painkillera“.